Plachetnice džunka Esperanza konečně navštívila tuleně a řádně prozkoumala Harlingen, ze kterého pokračovala do Vlielandu. Jaké je to plout mezi těmito úžasnými zvířaty? To můžete zjistit z lodního deníku, který pro vás píšou Petr a Lucie Žáčkovi (více na www.dzunka.cz).

Ahoj!

Znova se vám hlásíme z naší džunky. Už jsme se měli na trase stáčet na jih, když tu pár dní ve vzduchu létala šance. Máme na to vyrazit s džunkou na sever, odkud není daleko k Severnímu moři? Výzva je to dvojnásobná. Zažít na vlastní kůži výskyt divokých tuleňů. A druhou výzvou, ta je ještě lepší, doplout za nimi na vlastní lodi.
Ano nebo ne? Ano – nikdy to už s džunkou nezažijeme, ne – jak velký je to risk plout s džunkou?
Náš plán byl doplout ještě na pevnině do přístavního města Harlingen a odtud plout na ostrov Vlieland – buď trajektem (dobrý nápad !!!) nebo za dobrého počasí – džunkou.
Nakonec vyhrálo ano!!!

Harlingenský a vlielandský čas

Jediné dopravní spojení mezi pevninou a Západofrieskými ostrovy představují trajekty a rybářské lodě. Waddenské moře, jež odděluje ostrovy od pevniny, je zajímavé díky své nepatrné hloubce. V době odlivu se místo vody bublá bahno na povrch a nánosy písku jsou rozbrázděné stružkami zbylé vody. Kdo zná cestu, může za odlivu přejít několikakilometrovou vzdálenost pěšky. Musíte však počítat s poměrně fyzicky náročným výšlapem a častým propadáním.
Nám se podařilo na pevnině v Harlingenu seznámit se sousedy z vedlejší lodě, se zkušenými loďaři. Večer jsme podrobně studovali mapu a plánovali trasu. Ve hře je nejen trasa mezi bójemi, ale věc, s kterou se na pevnině mezi kanály nepočítá – příliv a odliv. Za 24 hod se moře zvedne a klesne celkem 2x. Jsme vybaveni tabulkou. Paní říká: “ Když je v Harlingenu příliv ve 12 hod, na Vlielandu je o 1 hod dříve. A pak, když je odliv, ten je na ostrově o 47 min dříve. “ A tak si zapisujeme k časům Harlingenu časy na Vlielandu. Zdejší moře se během hodin změní ve zrádné mělčiny. Místní obyvatelé – ti jsou zdejší a lepší než kdejaká informační kancelář. Velmi dobře nám poradili, kudy plout, kde se držet v době přílivu a v době odlivu. Při odlivu zajíždět do přístavu na Vlielandu. Přístav je velký, vjezd je úzký. Proto je třeba si počkat na správnou hodinku. Kdo to nezná, nemá tu opravdu co dělat. Člověk je tvor vůči přírodním jevům stále bezbranný i ve 21. století.

Džunka mezi bójemi

Ráno vyrážíme z Harlingenu směr Vlieland. Tají se nám dech. Plujeme přístavem kolem obrovských dřevěných trojstěžníků. Kde je naše lodička v porovnání s nimi jako mravenec. Ještě zdravíme vysílačkou Hafenmaistra, koukneme na maják, odkud je přístav hlídán, a vyplouváme! Plavební dráha je vyznačena obrovskými bójemi. Jedna za druhou. Výstražné černo – žluté hravě rozeznáváme už z dálky. Když si uvědomíte, že je za nimi pouhých 70 cm hloubka, poleje vás studený pot. Pozorujeme cvrkot na moři. Člověk by řekl – Frieské ostrovy, ty budou zahalené v samotě. Opak byl pravdou. Kolem nás se to hemží rybářskými loděmi, loděmi místních obyvatel, plachetnice s německými vlajkami a celkem často nás rozhoupávají vlny od trajektu. Vlna někdy šplouchne na palubu a po směru větru se tříští o okna. Džunka pluje, motor přede a nás to baví.

Tuleni na obzoru

Největší atrakcí ve zdejších již přírodních rezervací jsou tuleni. Když jsme proplouvali s džunkou kolem rezervace Richel, za zelenou bójí se vynořil písčitý pás pláže, jehož scenérii ozařovaly paprsky slunce. Beru si dalekohled, vidím bílé a tmavé tvory. Připlout blíže na dohled se nedaří. Jsou schovaní na závětrné straně ostrova. Vidím je, rozeznávám tuleně! Nadšeně jsem začala cvakat jeden záběr za druhým. Není divu – návštěvu tulení kolonie s džunkou se podaří jednou za život. Tuleni se nesmí vyrušovat, turistické návštěvy jsou limitovány. Pokud chceme, aby tuleni žili dál nerušeným životem v přírodě, nesmíme překračovat únosnou mez jejich vyrušování.

Vlieland

Při jeho objevování nebudete potřebovat auto, nejlepším dopravním prostředkem je tu kolo. Trasy vedou po asfaltových stezkách podél pobřeží, kde uvidíte pasoucí se divoké husy zároveň v ohradě s huculskými koni. Nejdále je možné se na kole dostat k “ Poštovnímu domu „, nebo se na rozcestí vydat mezi borovicovými lesy směrem k dunám.
Když se touláte mezi malými domečky cihlovou alejí s perfektně upravenými záhony a pečlivě zastřiženým trávníky, máte pocit, jako byste se vrátili v době dřevěných korábů. Ty často ztroskotávaly u ostrovů a vítr, který neustále přesouvá písečné suny, odkrývá často také pohřbené vraky. Asi k největší katastrofě došlo v r. 1893, kdy divoká bouře zahnala k ostrovu 11 lodí, které všechny ztroskotaly u ostrova Ameland. Dokonce je mapa zdejších vraků a všech zaznamenaných ztroskotání. Mít tak více času a poslechnout si v hospůdce všechny ty dechberoucí příběhy ze života prapradědů místních obyvatel.
Místní obyvatelé jsou na svůj ostrov náležitě hrdí. Ať se procházíte kdekoliv, vždy budete fascinováni absolutní pohodou, která tu vládne. Tady se nespěchá. Stmívá se až ve 20:45, času na užití si ostrova je více než dost.
Druhý den ráno vyplouváme. V dálce se pohupují bóje ukazující mělčinu, rackové skřehotají, vlny přílivu šplouchají o boky lodě. My víme, že tento silný zážitek zůstane navždy vryt do naší paměti.
Dalším tajným přáním je – znovu vidět tuleně a znovu vidět Vlieland.

Zdraví Lucka a kapitán Petr