„Malokin,“ zdravím uctivě snad stoletého šamana. Jen kývne hlavou a dál se zasněně houpe ve své barevné síti. Na to, že by dohlížel na milion a půl potomků bájné civilizace, která na poloostrově Yucatan ve východním Mexiku dnes žije, rozhodně nevypadá. Tato komunita to ostatně nemá zapotřebí: je hrdá na své předky a ctí své tradice.
Už několik hodin se v džípu řítíme džunglí. Mezi listy vysokých palem vidím na nebi vycházet první hvězdy. Když pak vystupuju před několika kruhovými domky, už na ně svítí měsíc v úplňku. Osvěcuje střechy z banánových listů i stěny obydlí, tvořených snad jen pevnějšími větvemi. Nechce se mi věřit, že se nacházím jen něco přes sto kilometrů od resortu Riviera Maya, plného luxusních hotelů… V jednom takovém jsem se ostatně ubytovala i já. Chtěla jsem si užít skvělých pláží s bělostným pískem a průzračného Karibiku. Že bych mohla narazit na potomky téměř tři tisíce let staré civilizace, mě ani nenapadlo – natož že bych je rovnou pořádně naštvala! Když jsem totiž každé ráno přicházela na recepci s další žádostí o dobytí svých elektronických vymožeností (zástrčky tady mají ploché otvory, takže potřebujete adaptér), personál nade mnou začal nerudně vrtět hlavou a mumlat si: „Nhoča čapa…“
Jeden z průvodců po nesčetných mayských památkách mi odtajnil, že mi tak slovy „Velká baba,“ vracejí moji otravnost. Hned druhý den jsem proto přidala: „Džumbotik. Baškavalik?“ („Děkuji. Jak se máte?“), večer na baru pak láhev mayského nápoje z medu a mentolu zvaného saventun… a na pár dnů jsem nahlédla do jejich kultury, opředené tolika mýty.
Kdo se učí od šamana
Úplněk na chvíli zastíní obrovský letící pták. Když od něj odtrhnu oči a nahlédnu do jedné z chatrčí, vidím sedět na typické barevné houpací síti, hamace, starého shrbeného muže. Domorodci se před ním sklánějí. Jeden z mužů mi hrdě říká: „To je náš šaman, bude mu sto let, ale musí nám ještě vydržet. Lidé sem z džungle vozí děti, aby je učil maysky, starým počtům v dvacítkové soustavě i tradičnímu kalendáři, který má přesně 365,2422 dne a ne dvanáct, ale devatenáct měsíců – osmnáct z nich má dvacet dnů, poslední jen pět, ale počítáme i nulu. Tu vynalezli naši předci!“
Jeho lámané angličtině, připomínající krátké zpívané tóny jako u stupnice, jakž takž rozumím – zato jeho jméno si nezapamatuju ani za celý svět. Skládá se totiž minimálně ze čtyř částí: jména, které mu dali rodiče, jména po otci, po matce, a aby toho nebylo málo, ještě z přezdívky. Aspoň to poslední mi utkvívá v paměti. Muž, který se dobrovolně pasuje na mého průvodce, se jmenuje Mikaretučlači neboli Ten, který chodí v dešti…
To už ale další dva muži, oblečení jen do bílých bederních roušek, zvedají šamana a pak ho podpírají při chůzi po kamenném chodníku. Za nimi vyrážejí všichni členové rodiny žijící v této usedlosti, nazvané Dos Palmas podle dvou obrovských palem tyčících se k nebi. „Tak pojď, nhoča čapa,“ šeptá mi Mikaretučlači. To oslovení od něj najednou nezní nijak hanlivě. Ostatně se svou výškou 175 centimetrů opravdu převyšuju Maye o dvě hlavy…
„Před dobrými pětadvaceti miliony let tady všude bylo moře. Zůstaly po něm stovky podzemních jeskyní s úžasně čistou vodou, která je plná minerálů, hlavně vápníku. Naši předci ji pili, a proto jim ztvrdly kosti a oni nerostli. No, a zůstalo nám to dodnes,“ vysvětluje mi Mikaretučlači, než dorazíme za ostatními. To mezitím vestoje utvořili kruh, uprostřed něhož hoří vatra. Šaman nejprve pronáší krátkou modlitbu. „Všechno, co jsme si dnes přinesli v sobě – svá trápení, ale i nectnosti – dnes zmizí a my začneme žít úplně znova,“ překládá Mikaretučlači. Asi desetiletý chlapec nás obchází s košíkem, z nějž si bereme kalíšek. Jeden ze šamanových synů nám do něj lije kapku palče – slabého, přesto omamného nápoje. Najednou automaticky, stejně jako ostatní, beru do ruky velkou bílou lasturu (netuším, kde se vzala), zvedám ji k ústům… a po několika marných pokusech z ní vychází překrásný tón. Dujeme do všech světových stran a vzduch kolem nás jen vibruje.
Nastal čas na očistu. Přistupujeme těsně k ohni s rozpřaženýma rukama a dlaněmi obrácenými k nebi. Šaman odříkává další modlitbu a přejíždí po nás svázanými pery posvátného ptáka. Přitom nám do ruky dává vzácný pryskyřičný kopál. Házíme ho do ohně a myslíme na své blízké. Pak už zbývá padnout na kolena a vlézt do nízké kuželovité pyramidy – mazkaly. „Ome takujaci,“ („Vše dobré mým blízkým“) opakuju po ostatních, když se plazím po kobercích z listů a nevidím na krok. Pak si stejně jako všichni sedám se zkříženýma nohama ke stěně a čekám, co bude dál.
Předci z Popocatepetlu
Jsme natěsnaní jeden na druhého, dva muži neustále přinášejí doprostřed mazkaly na lopatách další a další žhavé kameny. „To jsou naši abuelitos – předci, kteří v sobě nesou moudrost věků,“ říká Mikaretučlači. Když k němu skrze probleskující světlo vrhám nechápavý pohled, dodává: „Jsou to posvátné kameny ze sopky Popocatepetl, které si pamatují zrod Země. Aby měly ten správný účinek, musí jich být čtyřikrát třináct.“
Dveře se najednou zavírají a nastává naprostá tma. Překvapuje mě, že i ty nejmenší děti jsou klidné, ani jedno nezabrečí – je to tím, že na rozdíl ode mě vědí, co je čeká, anebo prostě jen nejsou tak evropsky ustrašené?
Šamanův syn odříkává další z modliteb, které mi připadají nekonečné, a přitom kolem uhlíků slyšitelně máchá látkou namočenou v nádherně vonící lázní. Slastný pocit, jak na naše těla dopadají kapky voňavé vody, najednou střídá neskutečně horká vlna. Panikařím, začínám přerývaně dýchat, musím ven… musím ven! Holčička vedle mě, jako by moje výkřiky v duchu slyšela, mě chytá za ruku. Znovu cítím osvěžující lázeň a strach je pryč.
Když z mazkaly po hodině vycházíme, cítím, že mám jiné tělo, lehčí. Kůže je podivně vypjatá a pot, který se ze mě jen lije, není slaný! Nedovedu si to vysvětlit. A vlastně se mi nic ani vysvětlovat nechce. Hlavu mám lehkou, veškeré myšlenky se vytratily…
Pokračuju za ostatními k jeskyni, uprostřed níž je jedno z průzračných jezírek. Skáčeme do ledové vody a jen se z nás kouří. Dívám se po výklencích, sem tam zahlédnu jílovou dózu. Dnes tu jsou spíš na okrasu, ale dřív v nich odpočívaly zpopelněné ostatky, zatímco duše čekaly, zda poputují do jednoho z třinácti nebí, nebo devíti pekel. Mayové věřili, že se na zemi ocitnou v nějaké podobě znovu.
A musejí se chovat podle toho, po jaké touží…
