Řeka se kroutí lužními lesy, vytváří nesčetná ramena, zátočiny a ostrovy, kde se nechá snadno zabloudit, na mělčinách se honí temně modré vážky, vyplašené volavky před vámi rozevírají svá široká křídla a budete-li opravdu potichu, možná vás do svého vodního království vpustí i majestátný orel…
Zní to jako z pohádky? Tak poslouchejte. Chceme letos vyrazit s dětmi na vodu, hned první týden prázdnin, a rozhodně se nechceme přetlačovat na řece nebo čekat frontu na čištění zubů… Děti k vodáctví vedeme odmala a už jakž takž udrží směr na kajaku, ale nic těžkého zatím nepřipadá do úvahy, teprve si k pádlování hledají cestu.
Nakonec tatínek dostal nápad prozkoumat ramena Dunaje na slovensko-maďarském pomezí. Jde o největší evropskou vnitrozemskou říční deltu. Před dvěma lety jsme tam byli na kolech. Na kolo to bylo placaté, ale co na vodu? Cyklostezka příležitostně křižovala ramena řeky uprostřed divoké, zarostlé pustiny plné dřevěných ‚krokodýlů‘, viděli jsme několik sjízdných stupňů a peřejí, to by za zkoušku stálo…
Zvažujeme půjčení lodě na místě, ale nakonec se rozhodujeme pro kombinaci kanoe Baraka a kajaků. Naše putování tedy začíná v pondělí ráno, přímo v továrně Gumotexu v Břeclavi, kde se sháníme po naší nové, stále gumou vonící, lodi. Paní skladnice, když vidí naše až po střechu napakované auto, vybalí ochotně loď z velké papírové bedny, která by se nám do kufru už zřejmě nevešla, a popřeje nám hezkou dovolenou.
Maďarské dobrodružství
Těsně po druhé hodině odpoledne se marně domáháme oběda kousek za slovensko-maďarskou hranicí ve vesničce Dunakiliti. Přestože u vedlejšího stolu stále ještě dojídají, pro nás už zde neuvaří. Hladová bříška ukonejšíme maďarskou klobásou, přebalíme zavazadla, protože první tři dny jedeme na těžko i se stanem, poprvé nafukujeme naši novou krásně červenou loď, dlouze studujeme mapu zdejšího vodního labyrintu a okolo čtvrté dáváme na vodu v pěkném kempu Vadvíz.
Baraka funguje jako úžasné spolehlivé nákladní a doprovodné plavidlo pro jednoho dospělého a jedno dítě a veškerou bagáž. Druhý dospělý pak s dalším potomkem pádluje na kajacích. Průběžně posádky plavidel střídáme podle nálady. První den voda pěkně teče, hlavně se snažíme držet děti na kajaku uprostřed řeky, aby se nám nezamotaly do vrbiček. Překvapení nastává, když přijedeme na rozcestí ve tvaru T, řeka teče jak doleva, tak doprava. Já s Bárou usilovně pádlujeme proti proudu a voláme: „Tati, kudy dál?!“ Tatínek zuřivě hledá na GPS naši pozici. Zvolíme jedno z ramen a jedeme dál, hlavně zůstat pohromadě.
Příležitostně přehrazuje koryto řeky cesta, která tak vytváří stupeň, zpravidla s propustí uprostřed, ale někdy jsou propusti ucpané kládami a klacky a naložená Baraka neprojede, někdy ani kajak ne. Nicméně přenášení je snadné, stačí hrázku stáhnout a můžeme jet dál. Jen se dobře rozhlédnout: „Pozor, jede traktor!“ Pod jezem se někdy dá jezdit v peřejích. Rozhraní bývají pro Báru ještě osudná, ale všude je bezpečně hloubka, a tak ji přesvědčujeme, že plave radostně.
První den ujíždíme po tekoucí vodě cca 12 km, a končíme pohodlně v tábořišti Kisvesszősi, zhruba po třech hodinách plavby. Ani večeři vařit nemusíme, pohostí nás z přebytků dětský tábor, který se usídlil hned vedle nás. Tábořiště není nijak vybavené, ale voda tu je. Jiné vodáky jsme dnes na vodě nepotkali. Za to jsme vyplašili několik volavek, a na větvích suchých topolů vysoko nad námi pozorovali černé kormorány. Ondrášek si ochočil modré a zelené vážky a často se u hladiny mrskla ryba. Paráda.
Druhý den ráno objevila Bára kousek pod tábořištěm obrovskou houpačku a všichni postupně skáčeme do vody. Slunce praží. Voda bohužel dnes již tak svižně neteče, ale krajina je divoká a krásná. Zajíždíme do zátočiny zarostlé vysokým rákosem a vyplašíme sněhobílou volavku. Plachtí před námi po řece a vždy, když se příliš přiblížíme, zase odlétá, až nakonec zmizí mezi stromy. Obědváme z vody, táta a Bára si vylezli z kajaku do rybářské pramice uvázané u stromu, na zarostlý břeh se dá vylézt jen obtížně. Dnešní etapa měří zhruba 15 km.
Tento den táboříme blízko obce Dunaremete, je tu přívoz přes hlavní rameno Dunaje a piknikoviště. Očividně je to oblíbené místo domorodců, protože večer sem zajíždí řada lidí na procházku. Nikomu však nevadí, že zde táboříme. Pod mostem je veliká peřej a děti si užívají zas a znovu přejezdy v proudu na Barace. Svítí jim oči, a když táta vynáší Baraku na zádech nahoru na další jízdu, oba se jí chytnou v zástupu a předvádějí velikého červeného slona.
„Ještě, ještě“, vískají, když nás veliké vlny houpu, a při výjezdu z proudu se loď naklání. Loď je ale velmi stabilní, děti se střídají na háčku, přestože do vody sotva dosáhnou, a užíváme si hodně legrace. Končíme, až když oba rodiče mají úplně vytahané ruce. „Uděláme si oheň“, rozhodl Ondrášek po večeři a hned se chopil sekerky, dříví je všude spousta. Vášeň ho neopustila, ani když mu žhavá jiskra přistála na bosém nártu. Ségra ho zkušeně zahnala do řeky, aby ránu ochladil. Táta se mezitím vydává pro auto, je to obětavá a namáhavá činnost, protože stopaře tu opravdu nikdo nesveze, a tak se vrací až po několika hodinách, za to s výborným čerstvým pečivem.
Další den už to máme zdánlivě kousek, ve snaze vyhnout se ‚voleji‘ však odbočujeme do mírně tekoucího ramene, a rázem jsme si cestu výrazně prodloužili o několik kilometrů. Voda se uklidnila i zde a dětem se už moc pádlovat nechce. Nakonec Ondru na kajaku chvíli táhnu na gumicuku až k dalšímu stupni. Ten je pro kajaky sjízdný, a tak si Ondra sjel i svůj první jízek, na což je patřičně hrdý. Když pak dojíždíme, řeka u břehu zaplavila lužní les a na kajaku můžeme kličkovat mezi stromy. „Vidíš, vidíš, tamhle!“ „Kde, ukaž!“, na pařezu se opět usadila volavka a číhá, na dálku je jen obtížně rozeznatelná od pokroucené větve. „Teď se pohla.“ „Mám ji, už ji vidím.“
Zkušení vodáci
Odpoledne trávíme v Lipotu ve velkém termálním koupališti, jež jsme objevili už před dvěma lety. Je tu ale úplně nový tobogán, na kterém se jezdí ve dvojici na obrovských nafukovacích pneumatikách nejprve prudce dolů a pak do protisvahu.
Tentokrát stanujeme v Čuňovu u slalomového kanálu. Naposledy jsme tu byli před deseti lety, když Bára ještě chodila po čtyřech. Dnes se tu pro změnu koná světový pohár v raftingu a potkáváme i úspěšnou českou reprezentaci. Ve středu večer se k nám přidávají Hafíci, a tak na další tři dny budeme mít hned dvě Baraky a čtyři kajaky. Stany necháváme na místě a nadále už jezdíme jen nalehko a pendlujeme. Když večer taťka stále nemá dost, tak si jde ještě zajezdit na kanál, i přes to, že nad námi zrovna zuří bouřka. Je to nezmar.
Následující dva dny pádlujeme po rameni Mošonského Dunaje, který se zakusuje již více do maďarského vnitrozemí, a tu a tam projíždíme nějakou vesničkou. Pohodlně nasedáme pod starým mostem u kempu Aranykárász. Děti už zvládají Baraku bravurně nafouknout a připravit než tátové přependlují auta.
Dnešní etapa je nejdelší, čítá zhruba 18 km a končíme u zpracovny vody u silničního mostu přes řeku, je tam pohodlný výstup z vody přes dřevěné molo. Shodli jsme se, že toto byl nejhezčí úsek řeky. Přes den holky skáčou do vody buď z Baraky, z velkého padlého kmene nebo z paluby tátova kajaku. Všude je hloubka, ale holky jsou obratné a dokážou se vyšplhat na Baraku zase zpět, jen aby mohly obratem znovu vyskočit. Prokůpek zkušeně zajíždí do vracáku za padlým stromem, ze kterého už stihly vyrazit květiny.
“Pst, ticho! Koukejte! Tamhle!“ Najednou jsme spatřili vysoko na větvi sedět orla. Potichu projíždíme kolem, sebevědomě, jako král ze svého trůnu, na nás shlížel shůry a vůbec se nenechal vyrušit. Volavky a kormorány už ani nepočítáme. Příležitostně propluje nějaká jiná výprava, ale na vodě jsme vlastně sami.
Další den pokračujeme ze stejného místa dále, a sice až do městečka Mosonmagyaróvár, kde vystupujeme na pláži Dunapart. Tento úsek měřil zhruba 14 km. Řeka už je tu líná a lidí přibývá, slalom mezi veslicemi, které jely proti proudu, nám chvílemi přišel otravný. Pádlování jsme si proto zpestřili gumovým balonem, to byla pro děti na kajaku výborná škola. Většinou se sice otočily proti směru jízdy, když se nakláněly pro balón, ale moc je to bavilo, zvlášť když se pak mohly strefit do jednoho z tatínků: „Strejdo, jsi vybitej.“
Poslední naše etapa byla na slovenské straně, z Vojky nad Dunajom do Bodíků, necelých 10 km. Tato oblast je však hojně využívaná k rekreaci obyvateli nedaleké Bratislavy, a tak jsme se často motali mezi vlasci místních rybářů. Děti jely spolu na jedné Barace, což je moc bavilo, ale na klidné vodě byly dost pomalé, a tak jsme je nakonec zase posílili dospělými pádlery, abychom vůbec dojeli do cíle. I tady byly asi tři jezy, většina sjízdná. Zvládli je i oba kluci na kajacích. Za těch pár dní už nabyli jistoty.
Cestou domů jsme si ještě prohlédli hráz monstrózního vodního díla Gabčíkovo, jehož plocha pod Bratislavou dosahuje 40 km2, i s plavební komorou, která má délku přibližně 230 m a šířku nějakých 35 m. Akorát proplavovali remorkér, který se ale v té ohromné propusti málem ztratil. Její naplnění trvalo přibližně 25 minut.
I přesto všechno si však Dunaj dokázal dodnes uchovat svou divokou duši. A já věřím, že kousek té duše majestátné řeky uvízl i v našich srdcích a v srdcích našich dětí, a třeba se ta jejich srdíčka naplní láskou k přírodě, k řece a k pádlování a třeba se z nich stanou vodáci. Kdo ví…
Připravila: Markéta Salajová