Právě jsme se vrátili z tureckého centra paraglidingu a dětského ráje v jednom z hotelů v městečku Olüdeniz. Ráda bych se s vámi ještě „začerstva“ podělila o zážitek z výletu na „želví pláž“, která se nám všem z celé dovolené líbila paradoxně nejvíc. Proč? Čtěte dále.
Kousek za odbočkou na letiště v Dalamanu, se vydáváme na město Ortaca a vesnickou krajinou míříme do bodu na mapě, kam jsem zapíchla náhodně prst. Máme 3 hodiny času, než nám poletí letadlo. Místo se jmenuje Dalyan. V Ortaca se náš tříletý syn směje, když nás předjíždí místní verze MHD. Jak to vypadá? Za traktor zapřažený přívěs a klimatizací jsou otevřená okénka. Je krásných 28 stupňů a slunce je celkem přívětivé. Projíždíme kolem malebných domků s houpacími sítěmi a velkými zahrádkami (o tom si mohou obyvatelé měst jako Istanbul jen nechat zdát). Končí silnice, končí značení. Sledujeme autobus s turisty, který nás dováží k restauraci Denizkizi (Mořská víla)… Nespletli jsme se.
U restaurace kotví lodě. Starší pán nám navrhuje trasu, kterou musíme kvůli času malinko zkrátit (snad se sem ještě jednou vrátíme). Dítě má oči jako koláče. Tohle není parník z brněnské přehrady ani nafukovací člun z dětského bazénu. Velikostí tak něco mezi tím… Nasedáme a docela se divíme, kolik rákosu roste v okolí vodní cesty. Ale ta hlavní překvapení na nás ještě čekají. Prvním je oběd – gözleme, placky plněný bílým sýrem, špenátem a směsí bylinek. Poprvé jsem z nich nadšená. V našem malém člunu s motorem, který pán nahazuje polovinou špagátu od švihadla, tohle jídlo chutná skvěle. Malinké prstíčky drží placku a mámu. I největší drsňáci v houpavých vlnách vyměknou…
Setkání s želví dámou
Projíždíme kolem skalních hrobek Kaunos a přemýšlím, jak málo toho vím o Lýkii a pobytu Alexandra Velikého, Marka Antonia, Kleopatry nebo svatého Pavla. To snad doženu… jedno je jasné, o této antické zastávce budu ještě dlouho snít. Drobné šplouchnutí mne budí ze sna. Mihla se tu rybka? Ne, prý želva a “kapitán” nás veze přes “vodní semafor”, který je vybudovaný tak, aby ryby neprchaly z hlavního toku.
Jedeme po stopách mořských želv (kareta obecná). Proplouvá jedna tak velká jako můj kufr a já se směju. Přirovnání ke kufru, mi připomíná, že mám vždycky cestovní horečku. Vítr mi čechrá vlasy. Pláž Itzuzu (nebo taky Karetta plaji, čtěte “pláži”), je zajímavá nejen tím, že tam desítky lodí každý den vypustí turisty, kteří jdou hledat stopy těchto obrovských želv (pláž je místem, kde kladou vejce), ale přímo v zátoce můžete ochutnat krabí maso a pozorovat želví velikány proplouvající sem a tam. Kraba vám připraví na lodi na mangalu (grilu). Jednoho kraba za cenu 10TL (cca sto korun) nebo můžete jen jako my sledovat, jak námořníci lákají želvy na návnady. Návnadou je krab na silonu, kterého hází do vody a povzbuzují některou “mega želví dámu” k hostině.
Připlouvá obrovský kus. Neuvěřitelně rychle se pohybující prý stoletá želva laškuje a drnká nosem o hladinu. Po čtvrtém “krabím letu”, ukazuje, kdo je pánem v těchto vodách a kraba ze silonu utrhuje. Tak už vím, proč náš “kapitán” nechtěl jíst gözleme, prý miluje chuť krabů. Stejně jako želvy. Lituji, že nemáme už v břiše místo na tuhle dobrotu. Příště… Čas se krátí a my se vracíme. Cestou ještě děláme “čurací” zastávku, syn vypil moc limonády a máme radost, když vidíme asi deset malých želv sedět na zlomených stoncích rákosu. Tenhle výlet byl úžasný. Na letiště odjíždím spálená a šťastná.
Tipy na další cesty: Pokud máte vice času, než my, jeďte i na druhou stranu k vodopádům Köyceğiz, po cestě objevíte vřídla Sultaniye a spoustu hezký restaurací, kde můžete zakotvit a dobře se najíst.
Text, foto: Hana Moualla, více na www.moualla.estranky.cz