Lidé rádi navštěvují hrady, zámky a také výstavy. Co ale vzít děti na výlet na jiné zajímavé místo? Hřbitov, který inspiroval Erbena k napsání balady může být tou pravou destinací. O velhartickém hřbitově, jenž se nachází blízko malého kostela, se tradují různé zvěsti. Je snad hřbitov prokletý? Proč nelze skvrny na kostele ani několikavrstvým nátěrem zakrýt? Pokud se do Velhartic vydáte, pak se možná zrovna vám podaří tyto záhady rozluštit.

Když se řeknou Velhartice, nejspíš si vzpomenete na zvučné nerudovské verše, o tom, jak císař Karel IV. a jeho komorník Bušek filozofují nad vinnou révou o povaze českého lidu. Nedaleko tohoto krásného šumavského hradu a zámku ovšem leží hřbitov, který určitě znáte také.

Pochází už z roku 1373 a inspiroval Karla Jaromíra Erbena k napsání balady Svatební košile: „Hoj, má panenko, tu jsme již! Nic, má panenko, nevidíš?“ / „Ach proboha! Ten kostel snad?“ / „To není kostel, to můj hrad!“ / „Ten hřbitov – a těch křížů řad?“ / „To nejsou kříže, to můj sad“ Pamatujete? Tak přesně o něm je řeč – stojí v polích u lesa kousek od Velhartic a byl zasvěcen sv. Máří Magdaleně.

Pochází už z roku 1373 a také na to vypadá – nedávná nepovedená oprava střechy mu moc neprospěla, takže se raději vydáme na hřbitov. Na první pohled jde o obyčejný vesnický hřbitůvek, zeď a kamenný portál, které ho svírají, však pocházejí ze 16. století. Hroby staré i současné se tlačí na sebe a když se zatouláte do jihovýchodní části hřbitova, cítíte plíživé zlo, jež přetrvalo staletí a možná tisíciletí.

Pověst o nešťastné lásce

Původní temná pověst prý pochází už z úsvitu křesťanství. Podle ní se místní dívka zamilovala mládence, který padl v bojích. S jeho smrtí se nedokázala vyrovnat a vytrvale odmítala další nápadníky. Jeden ze zhrzených mužů pak ze žárlivosti a pro pomstu oživil na hřbitově mrtvolu jejího milého, aby si „neživý“ vzal s sebou do hrobu „tu živou“, která odmítala milovat.

Prokletý kostel

Stopy černé magie, která se při obřadu uvolnila, jsou zde prý patrné dodnes a citliví lidé tam vnímají negativní energii. Dá se vystopovat na hřbitově i u bočního vchodu do kostela. Veškeré snahy hřbitov „očistit“ se zatím míjely účinkem a zlo je stále přítomné. Možná právě proto se na štítu kostela objevuje několik skvrn, které při pozorném pohledu připomínají dívčí tvář. Je to tvář dívce z Erbenovy balady nebo obličej jiné ženy, která poblíž kostela kdysi tragicky zahynula? To nikdo neví. Jisté je, že nový nátěr ji na chvíli setře, pak ale vždy znovu vypluje na povrch, jako by chtěla světu cosi naléhavého sdělit. Nejlépe ji uvidíte ze silnice do Nemilkova.

O tom, jak zvláštním dojmem kostel působí, se můžete přesvědčit i v zajímavé diskuzi na webu moskyt.net, která se hřbitovem podrobně zabývá. „Na místě kamenného kostela stával kdysi kostel dřevěný, kam se ukryli osadníci s ženami a dětmi před lupiči. Ti kostel vypálili a všichni uvnitř uhořeli. Proto ten kříž v podlaze, proto ty tváře na zdi, nářky a všechno ostatní. I když na byl na místě postaven kamenný kostel, vysvěcen a očištěn, nic se nezměnilo. Utrpení bylo příliš veliké,“ píše jeden z diskutujících.

„Já ze hřbitova žádný špatný pocit nemám, spíše naopak. Možná to bude tím, že jsem rodákem a na hřbitově jsou pochování mí předci,“ svěřuje se další. „Nechoďte tam,“ radí jiná čtenářka. „Bydlím kousek od toho místa hrůzy a mívám z něj otřesné pocity a sny. To zlo tam je, zvědavost jen rozpoutá vír.“ A my už necháme na vás, zda zvítězí obavy nebo zvědavost…

Zdroj: praha-levne.cz